Únos z Mariánských Lázní vs. Mimikry: Proč musel major Zeman lhát?

Letadlo L410

V historii československého letectví existují kapitoly, které si zachovaly svou mrazivou intenzitu i po celých dekádách. Jednou z nich je tragický příběh z 8. června 1972, kdy se skupina deseti mladých lidí rozhodla pro radikální únik z komunistického režimu. Únos malého dopravního letadla s naplánovanou trasou z Mariánských Lázní přes Prahu a Bratislavu však neskončil jen vytouženým příletem za železnou oponu. Zanechal za sebou mrtvého kapitána a osudy, které byly navždy poznamenány krví.

V osudný den se dopoledne skupina deseti mladých lidí s malým dítětem sešla u hotelu Atlantic v Mariánských Lázních, odkud odjížděl autobus svážející lidi na letiště do nedalekých Sklářů, které spadaly pod Mariánské Lázně. V mnoha dnešních článcích a lidových vyprávěních se traduje barvitá historka: mladíci prý na zastávce divoce hráli na bubínky, čímž svou hlučností naštvali pracovnici cestovní kanceláře Rekrea, která okamžitě zalarmovala mariánskolázeňskou Veřejnou bezpečnost (VB), ale esenbáci se na prověření „vlasatců“ vykašlali.

Vyšetřovací spisy StB a kriminálky ale ukazují úplně jinou realitu. Žádné hlášení o hlučných hudebnících s bubínky na zastávce se nekonalo – tato historka vznikla až zpětně jako lidová tvořivost, která měla omluvit to, co se stalo potom. Skupina se totiž naopak snažila splynout s davem a nevzbudit předčasný poplach.

Ale skutečné a fatální selhání tehdejšího systému spočívalo v něčem úplně jiném: na letišti v Mariánských Lázních tehdy v rámci vnitrostátních letů neprobíhala vůbec žádná osobní kontrola ani prohlídka zavazadel. Civilní lety fungovaly v podstatě jako běžná autobusová linka – stačilo ukázat letenku, občanku a nastoupit.

Díky této naprosté absenci zabezpečení pronesly do letadla dívky zbraně bez potíží přímo na těle. Osmnáctiletá Alena Černá a tehdy jednadvacetiletá, těhotná Marie Hovorková měly pistole ukryté pod šaty a ve spodním prádle.

Mimochodem, největší fackou pro režim byl původ těchto zbraní – Alena je doma tajně vzala svému bratrovi, který byl jejich legálním držitelem, a jejich otec byl vysokým důstojníkem a náčelníkem kriminálního sboru VB v Plzni. To z celého incidentu okamžitě udělalo obrovský politický skandál, který musela StB vyšetřovat v naprostém utajení.

Dále mladí lidé jednoduše počkali na chvíli, kdy bude v odpoledním letadle deset volných míst najednou, zakoupili si letenky, nastoupili a kočárek s malým dítětem použili jen jako dokonalou zástěrku pro vytvoření dojmu obyčejného rodinného výletu.

Toho červnového dne tedy nastoupila do letounu Slov-airu L-410 Turbolet skupina mladíků a dívek. Na palubě byli kromě deseti únosců ještě čtyři běžní cestující (mezi nimi i člen vedení podniku Slov-Air nebo hlavní konstruktér stroje L-410). Cíl skupiny byl jasný – Západní Německo, letiště Weiden.

Krátce po startu z Mariánských Lázní však klidný vnitrostátní let vystřídalo drama, se kterým ani samotní strůjci určitě nepočítali. Únosci, vedení čtyřiadvacetiletým Lubomírem Adamicou, pronikli v momentě, kdy bylo letadlo nad Teplou, do pilotní kabiny s jasným požadavkem: změnit kurz na Spolkovou republiku Německo.

Během napjaté situace v kokpitu došlo k divoké potyčce, při níž padl osudný výstřel. Kulka z Adamicovy zbraně zasáhla velitele letadla Jána Mičicu a zranění kapitána byla tak závažná, že zapříčinila jeho téměř okamžitou smrt. Druhý pilot Dominik Chrobák pod nátlakem ozbrojených mladíků dokončil let a se strojem nouzově přistál na malém letišti ve Weidenu.

V Německu únosce nečekalo žádné vřelé přivítání. Policie již měla informace, že se jedná o unesené letadlo, a k aktérům se chovala jako k teroristům. Okamžitě po přistání je zatkli. Západoněmecká justice však k případu přistupovala mnohem podrobněji a spravedlivěji než československé orgány. Samotní aktéři od počátku tvrdili, že smrt pilota nebyla plánovaná a že zbraň spustila nešťastnou náhodou během fyzického zápasu v těsném prostoru kabiny.

Tyto pochybnosti o chladnokrevné popravě, kterou tvrdila Praha, potvrdily právě oficiální západoněmecké balistické expertízy a pitevní zprávy uložené v Norimberku. Kokpit letounu L-410 je extrémně stísněný. Když Adamica přiložil Mičicovi zbraň ke krku, zkušený kapitán se začal bránit a strhl Adamicovu ruku dolů. Podle expertíz kulka neprolétla pilotovým tělem seshora dolů (jak by tomu bylo při cílené popravě stojícího únosce nad sedícím pilotem), ale naopak – od trupu směrem nahoru pod klíční kost, kde nešťastně přetrhla aortu. To jednoznačně podpořilo verzi o náhodném výstřelu během chaotické rvačky v chumlu těl. Západoněmecký soud proto čin nevyhodnotil jako vraždu, ale jako společné letecké pirátství a zabití.

Realita versus zkreslená tvář televizní propagandy - Major Zeman

Komunistický režim však na nuance nečekal a incident okamžitě využil k masivní propagandistické kampani. Únosci byli bezvýhradně vykresleni jako bezcitní, drogově závislí teroristé a chladnokrevní vrazi. Nejsilnějším nástrojem této manipulace se stal legendární a silně tendenční seriál Třicet případů majora Zemana, konkrétně jeho 29. díl s názvem Mimikry.

Seriálové zpracování režiséra Jiřího Sequense se od skutečných událostí drasticky lišilo a sloužilo k démonizaci nejen samotných únosců, ale celé tehdejší alternativní kultury a undergroundu. Filmové zpracování je sice řemeslně skvěle zvládnuté a pokud tento kultovní díl náhodou ještě neznáte, rozhodně doporučujeme se na něj podívat, z hlediska faktů jde však o čistou lžikampaň.

·         Fiktivní rocková skupina: V seriálu vystupuje vlasatá kapela Mimikry, která zpívá provokativní píseň "Bič boží". Tato skupina měla divákům jasně asociovat skutečnou undergroundovou kapelu The Plastic People of the Universe. Režim se tímto krokem snažil v očích veřejnosti propojit nezávislou kulturu s nejhoršími zločiny. Skuteční únosci přitom žádní rockoví hudebníci nebyli a s undergroundem neměli nic společného.

·         Vymyšlené drogové orgie: Seriál vykresluje aktéry jako morálně zkažené toxikomany, kteří vraždu pilota chladnokrevně plánují a maskují zbraně v pouzdře od basy. Ve skutečnosti mladí lidé jednali ze zoufalství z nesvobody a zbraň v kokpitu spustila podle všeho náhodou při potyčce.

·         Postava fiktivního vůdce: Seriálový vůdce „Kaly“ (hraný Jiřím Lábusem) představuje ztělesnění absolutního cynismu. Skuteční únosci ale nebyli chladnokrevná monstra – samotný iniciátor Lubomír Adamica celou situaci psychicky vůbec nezvládl.

Tragické konce na Západě

Hlavní iniciátor a střelec Lubomír Adamica neunesl tíhu reality a tragickou smrt pilota. Pouhých pět dní po únosu spáchal v západoněmecké vazbě sebevraždu oběšením.

Zbylých devět uprchlíků bylo postaveno před německý soud v Norimberku. V té době sice Západ běžné uprchlíky zpoza železné opony přijímal s pochopením, ale násilí a smrt posádky byly absolutní tabu. Československo sice vehementně žádalo o vydání skupinky, ale Německo je nevydalo, protože jim doma hrozil trest smrti. V Norimberku byla skupina odsouzena k trestům odnětí svobody v rozmezí od 3 do 7 let.

Útěk z totality jim sice po odpykání trestů přinesl život na Západě, ale byl vykoupen německým kriminálem a celoživotním stigmatem spojeným se smrtí nevinného člověka. Jediný, kdo se tehdy vrátil zpět do Československa, byla rakev s věncem se zastřeleným pilotem, která byla západoněmeckou policií obřadně naložena do uvolněného letadla L-410, jež odletělo zpět do vlasti.

Tragický let z Mariánských Lázní tak i po více než padesáti letech zůstává mementem doby – symbolem toho, jak zoufalá touha po svobodě mohla vést k tragédiím, které totalitní moc neváhala zneužít k pošpinění kohokoli, kdo odmítal jít s davem.

Použité prameny a literatura:

·         Archiv bezpečnostních složek (ABS): Vyšetřovací spisy Správy vyšetřování StB a operativní hlášení Krajské správy SNB Plzeň k incidentu únosu letounu L-410 ze dne 8. června 1972 (registrační číslo letounu OK-ADN). Spisy dokumentují interní vyšetřování rodinných vazeb Aleny Černé a zprávu o absenci letištních kontrol.

·         Staatsarchiv Nürnberg (Státní archiv v Norimberku): Soudní spisy, pitevní protokoly kapitána J. Mičici a balistické expertízy Spolkového kriminálního úřadu (BKA) k procesu s přeživšími únosci (Norimberk, 1972–1973). Dokumenty prokazující trajektorii střely směřující zdola nahoru během zápasu v kokpitu.

·         Svědectví přímých účastníků: Protokoly z výslechů a pozdější veřejná svědectví druhého pilota Dominika Chrobáka o průběhu potyčky v pilotní kabině stroje Slov-airu.

·         Securitas Imperii / Kriminalistický sborník: Odborné historické studie analyzující zavedení plošných osobních a zavazadlových kontrol na československých letištích jako přímý důsledek mariánskolázeňského únosu.