Osobnosti Slavkovského lesa
Milan Šťastný – Od ostravských šachet k hrdinovi obnovy tepelského kláštera
Milan Šťastný na dobovém portrétu z doby absolvování povinné vojenské služby
Oficiální portrétní fotografie Milana Šťastného
Milan Šťastný na snímku z přelomu 80. a 90. let, zachycený v plném nasazení při svých aktivitách v západních Čechách.
Milan Šťastný na dobovém portrétu z doby absolvování povinné vojenské služby
Při pohledu na pohnuté dějiny Slavkovského lesa a Mariánskolázeňska v druhé polovině 20. století narážíme na osudy lidí, jejichž odhodlání, práce a životní příběh zanechaly v tomto kraji nesmazatelnou stopu. Jednou z nejvýraznějších, a přitom neprávem opomíjených osobností byl Milan Šťastný – muž neuvěřitelné energie, rozmanitých talentů, hlubokého srdce a odvážných podnikatelských vizí, jehož životní cesta odrážela turbulentní proměny celé naší společnosti.
Milan Šťastný se narodil v Dolní Datyni do rodiny Františka a Jenovéfy Šťastných. Své dětství a raná školní léta strávil na Moravě v Jaroměřicích nad Rokytnou, později ve Znojmě. Jeho otec František byl váženým vysokoškolským profesorem. Měl jasnou představu o tom, jak by měla budoucnost jeho syna vypadat – přál si z Milana mít učitele nebo akademika.
Mladý Milan byl však odjakživa příliš živý, svérázný a nezkrotný na to, aby pasivně kráčel po předem nalinkovaných kolejích. O jeho neposedné povaze a přirozeném temperamentu výmluvně vypovídá dochovaná žákovská knížka ze školního roku 1957/58 z národní školy v Jaroměřicích nad Rokytnou. Vedle známek z logických předmětů se v ní skvostně vyjímá i dobová poznámka paní učitelky: „Běhal po chodbičce se zametačkou!“ Už jako malý kluk zkrátka neposeděl a musel být neustále v pohybu.
Pečlivě opatrovaná žákovská knížka Milana Šťastného ze školního roku 1957/58. Vedle známek skrývá i vtipnou poznámku o jeho neposedné povaze.
Navzdory své divoké nátuře disponoval Milan mimořádným analytickým myšlením a schopností promýšlet věci několik kroků dopředu. Tyto vlastnosti se naplno projevily v jeho velké zálibě – v šachu. Hře králů se věnoval s obrovským zápalem a dokázal v ní dosahovat skvělých výsledků.
Jeho talent dokládá i dochovaný diplom ze Sportovních her mládeže a pracujících z roku 1964, ve kterém Milan Šťastný vybojoval vynikající 2. místo v šachovém turnaji. Schopnost strategického uvažování a chladné hlavy v krizových situacích, kterou si u šachovnice osvojil, se později stala jeho největší zbraní na železnici i při organizování složitých hospodářských projektů.
Diplom za 2. místo ve sportovních hrách mládeže a pracujících z roku 1964 dokládá Milanův šachový a strategický talent.
Útěk z domova na truc tátovi: Vzhůru do ostravských dolů
Rozpor mezi akademickými představami otce-profesora a Milanovou touhou po vlastní, nezávislé cestě postupně sílil. Milan odmítal žít pod kuratelou a plnit cizí sny. Rozhodnutí, které následovalo, vyžadovalo obrovskou dávku odvahy a tvrdohlavosti: Milan se s otcem dostal do takového střetu, že se sbalil, utekl z domova a na truc otci zamířil přímo do drsného prostředí ostravského těžkého průmyslu.
Místo teplé kanceláře či katedry zvolil nejtvrdší možnou školu života. V roce 1963 podepsal učební smlouvu s národním podnikem Důl Jan Šverma v Ostravě. Odchod na severní Moravu a ubytování na internátním učilišti v Ostravě-Porubě znamenaly okamžité osamostatnění bez jakékoliv rodinné opory.
O náboru mladých chlapců a odhodlání učňů na Dole Jan Šverma dokonce tehdy referoval i regionální tisk – dochoval se novinový výstřižek z listu Jiskra, kde je Milan Šťastný z Jaroměřic výslovně zmíněn. Milan se práce v dolech nezalekl, vyhrnul si rukávy, poctivě se vyučil a dokázal všem – a především svému otci –, že se dokáže postavit na vlastní nohy.
Dobový výstřižek z novin Jiskra referující o učňovské mládeži a působení Milana Šťastného na dole Jan Šverma v Ostravě.
Od tvrdé dřiny na šachtě až po železničního dispečera
Fyzická práce v dole Milanovi zocelila charakter, ale jeho touha po technickém vzdělání a organizaci práce nepolevila. Po dokončení vyučení z Ostravy odešel do Kladna, kde vstoupil do služeb Československých státních drah. Začínal od nejnižší, nejnebezpečnější a fyzicky nejnáročnější pozice – jako posunovač na seřaďovacím nádraží.
Protože však měl v hlavě obrovský potenciál, při náročné práci na směny dálkově vystudoval Střední školu dopravní. Získané vzdělání, vrozenou logiku a bleskové rozhodování zúročil, když se vypracoval na vysoce odpovědné místo železničního dispečera na nádraží v Praze-Libeň, kde řídil náročný železniční provoz celého uzlu.
Z prvního manželství měl dvě děti, dceru Sylvu a syna Richarda. Životní osud ho však později zavedl do Plzně, kde potkal svou druhou životní lásku – Janu Pitorovou, která měla z předchozího vztahu dceru Janu. Společně založili rodinu a narodil se jim syn Jan.
Nástup na železnici v Plzni přinesl typickou ukázku tehdejší drážní rivality i Milanovy nezlomné nátury. Plzeňští kolegové ho přivítali se slovy: „Nemysli si, že když jsi přišel z Prahy, my si z toho sedneme na zadek! Začneš hezky od piky.“ Milan bez řečí přijal opět práci obyčejného posunovače. Nekňoural, neoháněl se tituly ani zásluhami, zamakal a přesně do jednoho roku všem vytřel zrak – dokázal své schopnosti a stal se v Plzni opět respektovaným dispečerem.
Mariánské Lázně, Ibsenova ulice a osudové přátelství s premonstráty
Po pádu komunistického režimu v roce 1989 se před Milanem Šťastným otevřely úplně nové obzory. Milan Mariánské Lázně bezvýhradně miloval a toužil v tomto podmanivém kraji zapustit kořeny i začít podnikat. Rodina Šťastných zpočátku v Mariánských Lázních nikoho neznala, ale náhoda a řízení osudu je svedly dohromady s bratry premonstráty. Ti v té době po návratu z exilu a z ilegality provizorně žili v Ibsenově ulici, v budově dnešního hotelu Reitenberger.
Mezi Milanem a řeholníky vzniklo okamžitě hluboké, téměř rodinné pouto. Premonstráti se po desetiletích devastace tepelského kláštera lidovou armádou ocitli před obrovským úkolem: přebírali zdevastovaný, vybydlený a rozkradený majetek, ale chyběly jim potřebné struktury, kontakty i praktické zkušenosti s úřady. Potřebovali energického, poctivého a organizačně schopného člověka, který by se nezalekl obřího úředního i fyzického balvanu. Milan byl pro tuto roli ideálním mužem.
Pomáhal řádu ve všem – včetně kriticky důležitých finančních transakcí v samém počátku. Významně pomáhal například s prodejem zmíněné nemovitosti v Ibsenově ulici, čímž pomohl získat první nezbytné finanční prostředky do začátku klášterního hospodaření.
Dne 6. října 1990 podepsal Milan Šťastný oficiální pracovní smlouvu s Premonstrátským klášterem Teplá u Mariánských Lázních. Nastoupil jako hospodářský pracovník a jednatel a řád mu s důvěrou poskytl služební byt.
Historická pracovní smlouva Milana Šťastného s Klášterem Teplá, která odstartovala novou éru obnovy klášterního majetku po roce 1989.
Klášter Teplá nebyl pro Milana pouhým zaměstnáním, stala se z něj srdcová záležitost a osobní misie. Klášterní zdi doslova pohltily celou rodinu Šťastných. Milan denně vyjednával se státními orgány, sháněl sponzory, oslovoval mecenáše doma i v zahraničí a dojednával potřebná povolení pro rekonstrukce. Zároveň sám přikládal ruku k práci přímo na staveništi kláštera.
Do chodu a obnovy kláštera se s obrovským nasazením zapojila i jeho manželka Jana a mladý syn Jan. Aby rodina pomohla získat každou korunku na nejnutnější opravy a provoz klášterních budov, pořádali pro turistické návštěvníky improvizovaný prodej občerstvení – při prohlídkách prodávali buřty a nealko, přičemž veškerý výdělek obratem směřoval na záchranu památky. Milan se tak stal nekorunovaným hrdinou první, nejtěžší fáze obnovy tepelského kláštera.
Mezi Milanem Šťastným a čelními představiteli řádu – především nynějším opatem Filipem Lobkowiczem a otcem Augustinem – se vyvinulo přátelství, které přesáhlo hranice pracovního vztahu i pozemského života. Premonstráti přijali celou Milanovu rodinu za svou.
Zvláštní náklonnost chovali k Milanovu synovi Janovi. Protože se rodina jmenovala Šťastná, řeholníci malému Janovi s láskou a nadsázkou přezdívali Felix – což v latině znamená právě „Šťastný“.
Toto duchovní i lidské pouto trvá do dnešních dnů. Když byl syn Jan o mnoho let později již v dospělosti oddáván se svou ženou na posvátné Svaté Hoře v Příbrami, oddávajícím nebyl nikdo jiný než právě otec Augustin. Během dojemného svatebního obřadu otec Augustin vzpomněl na tatínka Milana a před všemi přítomnými se slzami v očích zmínil, jak neuvěřitelně moc ženich Jan svému zesnulému otci z oka vypadl – jako by mu z očí doslova vypadl. Byla to nádherná, hluboká a emocemi protkaná chvíle. Dodnes platí, že když premonstráti v Teplé nebo v kanonii uslyší jméno Šťastný, na tváři se jim okamžitě objeví vřelý úsměv a vzpomínky na to nejlepší, co je v těžkých porevolučních letech potkalo.
Vizionářství v pohraničí: Projekt INZO a dopady přílišného dobra
Milanova nezdolná energie nezůstala usazena jen v branách kláštera. Jako muž vizí viděl obrovský potenciál celého západočeského pohraničí. Stál u zrodu a vedení akciové společnosti INZO Vysočany pod Přimdou. Tento ambiciózní projekt počítal s přestavbou opuštěných bývalých kasáren na moderní podnikatelský areál, obchodní centrum a svobodné celní pásmo u německých hranic. Vedle toho organizoval např. dovoz vozidel z USA.
Dobová prezentace projektu INZO Vysočany pod Přimdou, v jehož vedení Milan Šťastný působil jako klíčový vizionář rozvoje regionu.
Milan Šťastný byl známý tím, že měl obrovské, až neprakticky dobré srdce. V Mariánských Lázních a okolí pomáhal každému, kdo ho požádal o pomoc – ať už šlo o práci, finance či radu. Řídil se podle motta: "Abychom se měli dobře, lidé kolem nás se musí mít také dobře." V divoké atmosféře raných 90. let se však jeho důvěřivost a otevřenost staly terčem pro nepoctivce. Jeho originální podnikatelské nápady byly tak atraktivní, že se gauneři a spekulanti v jeho okolí snažili Milana všemožnými způsoby ošidit, obrat o podíly a připravit o výnosy z jeho tvrdé práce.
Tragický červen 1994 a odkrývání pravdy
Rozlet výjimečného člověka plného plánů byl náhle a drasticky přerušen. V červnu 1994 Milan Šťastný tragicky zahynul při automobilové nehodě, během níž seděl na místě spolujezdce.
Okolnosti této tragédie však od samého počátku vyvolávaly zásadní otazníky. Teprve s odstupem mnoha let jeho syn Jan, který v autobiografické knize, při pečlivém prohledávání starých majetkových archivů, smluv, policejních protokolů a rodinných svědectví rozkryl mrazivou mozaiku. Zjištění ukázala, že nešlo o pouhou nešťastnou náhodu na silnici, ale s vysokou pravděpodobností o chladnokrevně zosnovaný čin s cílem umlčet nepohodlného vizionáře a připravit jeho rodinu o rozsáhlé majetkové podíly ve firmách.
Odkaz, který trvá
Milan Šťastný byl neobyčejný muž, který se nebál žádné výzvy. Od rošťáka s koštětem ze školní chodby přes rebelské mládí v ostravských dolech a poctivou drážní hrdost na železnici se vypracoval v klíčovou osobnost obnovy duchovního a hospodářského života Slavkovského lesa po roce 1989.
Jeho práce pro Klášter Teplá, nezištná pomoc lidem v Mariánských Lázních a stopy, které v kraji zanechal, z něj činí nefalšovanou osobnost našeho regionu. Příběh jeho života je mementem poctivosti, obětavosti a nezlomného ducha, na který můžeme být v Institutu Císařského lesa právem hrdí.
Autorský tým: Institut Císařského lesa, z.ú.