„Jako poděkování za váš zájem přinášíme exkluzivní ukázku z připravované knihy vzpomínek divadelního režiséra Františka Hromady. Nahlédněte do časů, kdy se v Chebu tvořilo divadlo světového formátu a kdy soudruzi na okresním výboru KSČ řešili, zda Bílý král z Alenky v říši divů neohrožuje socialistické zřízení.“

​

Líbí se vám tyto nezapomenutelné příběhy z našeho kraje?

Abychom mohli i nadále objevovat, sepisovat a uchovávat fascinující osudy, historii a přírodní bohatství Slavkovského lesa, potřebujeme to nejdůležitější – vás, naše čtenáře. Tvorba takových materiálů vyžaduje spoustu času, archivního bádání i osobních setkání.

Staňte se Přítel Slavkovského lesa!

​

Podpořte naši práci zakoupením prémiového předplatného v sekci PODPOŘTE NÁS  za pouhých 49 Kč měsíčně (což je méně než cena jedné dobré kávy), nebo na Medium.cz.  Získáte tím nejen dobrý pocit, že pomáháte zachraňovat paměť našeho regionu, ale také exkluzivní přístup k dalším chystaným kapitolám, rozhovorům a unikátním historickým materiálům.

Vaše podpora je pro nás nepostradatelným palivem. Děkujeme, že pomáháte Slavkovskému lesu vyprávět jeho příběhy!

​

​

Exkluzivní ochutnávka z chystané knihy

​

Jak Strehler otevřel oči a Grossman rozdával pohlavky

  Všechno to začínalo velkými divadelními objevy. Když František Hromada vzpomíná na své režijní i herci prožívané začátky, popisuje okamžiky, které mu doslova převrátily svět naruby. Třeba když jako mladý adept divadla díky doporučení Jana Grossmana viděl na Generálních zkouškách ve Varšavě slavnou inscenaci Náměstíčko od Giorgia Strehlera.

„Kam se poděla moje představa o komediografovi? O autorovi doby minulé, který k dnešnímu světu nemá cokoli podstatného říci a který se interpretuje jako ukřičená ‚legrace‘? Pochopil jsem díky Strehlerovi, co je to Goldoniho reformní benátská dramaturgie. Proboha, jak je to blízko k Čechovovi!“

Divadlo pod Grossmanovým vedením však nebylo žádné akademické rozjímání u čaje. Byla to tvrdá, precizní škola. Když v Chebu v roce 1974 vznikala legendární inscenace Švejka, seděl mladý Hromada s kolegyní Lucií Bělohradskou nad obřím scénářem zachycujícím ocelový mechanismus rozjeté války. A sám Jan Grossman? Ten nad nimi stál a „drobnými pohlavky svých dlouhých prstů je pobízel k preciznosti.“ V divadle si za to vysloužili hrdou přezdívku „grossmánci“.

Absurdita za zrcadlem: Když Bílý král znejasňuje politickou pravici a levici

​

  Divadlo v dobách normalizace však nepřinášelo jen čistou uměleckou tvorbu, ale i nechtěné frašky, které psala sama socialistická realita. Jedna z nejzábavnějších pasáží Hromadových vzpomínek se váže k roku 1984, kdy v Chebu nasadili dětskou inscenaci Alenka v říši divů (inspirovanou a požehnanou samotnou Evou Tálskou).

Představení mělo u dětí i dospělých obrovský úspěch. Děti s nadšením napovídaly Alence, když se s živým kotětem ptala na svět v zrcadle. Jenže pak zasáhlo „bdělé oko“ prorežimních pedagogů. Na okresní výbor KSČ dorazila udavačská stížnost a režisér, dramaturg i ředitel divadla si museli jít své dílo „obhájit“.

To, co následovalo na schůzi, předčilo i samotného Lewise Carrolla:

• Rozvrat politické orientace: Zmíněná komise soudruhům vysvětlila, že záhada obráceného obrazu v zrcadle u dětí zákeřně znejasňuje základní společensko-politické pojmy – pravici a levici!

• Podezřelé postavy: Bílý král, Bílá královna a Bílý jezdec byli prohlášeni za absolutně nevhodný příklad pro mládež. Černá královna zase až nápadně připomínala jednu zasloužilou soudružku učitelku, což bylo vyhodnoceno jako úmyslné zesměšňování pedagogického sboru.

• Protistátní Žvahlav: Když jedna z učitelek s pocitem hlubokého hnusu demonstrativně přečetla slavné nonsensové verše („Bylo smažno, lepě svihlí tlové...“), prohlásila je za nebezpečný modernistický text.

• Hlavou dolů: Korunu všemu nasadila výtka vůči Bílému jezdci. Ten po pádu z kola zůstal stát na hlavě a na dotaz Alenky, zda mu to nevadí, odpověděl, že se mu tak přece lépe myslí. Co to má jako znamenat?!

Dramaturg Zdeněk Hedbávný se tehdy pokusil situaci zachránit plachou poznámkou, že „se to v životě za zrcadlem stává...“ Režisér Hromada v naprostém zoufalství dokonce popadl malou bustu Lenina a přímo před zrcadlem soudruhům mechanicky dokazoval, že autor textu byl vlastně realista!

Výsledek? Zmatený stranický funkcionář nakonec „šalamounsky“ rozhodl, že se pohádka smí dohrát, ale jen na dožití s omezeným počtem repríz. Trojice divadelníků (ředitel Jaroslav Vlk, dramaturg Zdeněk Hedbávný a režisér František Hromada) vrávorala z budovy výboru jako v mramorovatelném snu.

Ředitel Vlk to tehdy uzavřel s potutelným úsměvem: „Děti na rozdíl od některých pedagogů tomu představení rozumí. Takže je to vlastně úspěch!“

Babička Boženy Němcové žadoní o dukát a císař peče housky

  Dalším z vrcholů Hromadova působení v Chebu byla práce na vídeňské lidové komedii Fritz von Herzmanovského-Orlando Císař Josef a dcera železničáře. Byla to kaskáda nespoutané fantazie, černé grotesky a ostré satiry na cokoliv rakousko-uherského.

Na scéně se děly věci, nad kterými zůstával rozum stát:

• Císař pekařem: Císař Josef II. chodí po jevišti v pekařské zástěře a osobně peče pro své poddané housky.

• Žebrající národní ikona: Do toho na scénu vchází Babička z díla Boženy Němcové, která za sebou vede na provázku Sultána s Tylem a nekompromisně od panovníka vyžaduje dukát na přilepšenou.

• Káravý prst vlastenců: Divadlo s touto inscenací sklízelo obrovský úspěch, ale ne všichni měli pro tento druh groteskního humoru pochopení. Část konzervativnějšího publika a zanícených „národních vlastenců“ odcházela z hlediště znechucena tím, jak si režisér dovolil zesměšnit posvátnou ikonu české literatury.

Dramaturg Zdeněk Hedbávný tehdy s klidem sobě vlastním jen podotkl, že „skutečný humor a satira prověřují hlavně to, jak moc jsme schopni si utahovat sami ze sebe.“

Maska, commedia dell'arte a legendární Turandot

  Zatímco Císař Josef provokoval vlastence, inscenace Princezny Turandot od Carla Gozziho se stala absolutním triumfem herců i režie. Hromada v ní naplno využil principy tradiční commedia dell'arte, práci s maskou, tělem a nadsázkou.

Herci na jevišti nehráli jen postavy – tvořili živý, pulzující orloj obrazů, gest a veršů. Inscenace ukázala chebský soubor v neuvěřitelné kondici a potvrdila, že i v provinčním divadle daleko od Prahy se v 70. a 80. letech tvořilo divadlo evropského formátu.

„Maska herce neskrývá, maska ho osvobozuje,“ vzpomíná Hromada na zkoušení, kde se potila krev, ale na jevišti pak lehkost a magie převálcovaly veškerou šedivost okolní doby.