HISTORIE A VOJENSTVÍ 2/1993

Rudolf Sander

Vojensky organizovaná protistátní činnost sudetských Němců v předmnichovském Československu

Vznik Československé republiky dne 28. října 1918 nebyl německým obyvatelstvem žijícím v pohraničních oblastech českých zemí přijat příznivě. Příslušníkům německé národnosti, kteří měli dosud v rakousko-uherském státě vedoucí postavení, bylo proti mysli sdílet své osudy s Čechy ve společném státním útvaru, v němž moc přešla do českých rukou a v němž se Němci stávali národnostní menšinou. Tento názor mezi nimi tehdy zcela převládal. Proto odvolávajíce se na proklamované právo na sebeurčení, usilovali – bez ohledu na staletou historickou souvislost a celistvost území českých zemí – o odtržení pohraničních oblastí a jejich začlenění do poválečného Rakouska.

Pokusili se vytvořit provincie, kterým dali historicky nepodložené názvy Deutschböhmen, Sudetenland, Böhmerwaldgau a Deutschsüdmähren. Zřídili dokonce vládu v Liberci a pokoušeli se, ovšem bezúspěšně, postavit i vlastní vojenské útvary, k čemuž mělo sloužit staré rakouské sborové velitelství v Litoměřicích. Československá vláda čelila těmto pokusům vojenským obsazením pohraničí a nastolením československé státní moci v pohraničních okresech koncem roku 1918.

Rakouská vláda zpočátku vyšla sudetským Němcům vstříc a podporovala jejich snahy. S pohraničním územím jako s rakouským počítal i rakouský parlament. Jakmile však byla uzavřena mírová smlouva,¹ rakouská vláda přestala veřejně podporovat separatistické snahy sudetských Němců, ale trpěla na svém území činnost německé politické emigrace z Československa. Věnujme proto pozornost této zahraniční činnosti.²

Po likvidaci „vlády Němců z Čech“ roku 1918 se sudetoněmecká emigrace zorganizovala ve spolek nesoucí neutrální název „Hilfsverein für Deutschböhmen und die Sudetenländer“³. Spolek měl své ústředí ve Vídni. Předsedou byl dr. Philip von Langenhahn, místopředsedou dvorní rada dr. Krautmann. Spolek sdružoval jednak německé politické emigranty z Československa, jednak Němce usedlé v Rakousku, kteří pocházeli z českých zemí nebo tam byli příslušni domovským právem. Za členy přistupovaly celé dosud samostatné spolky Němců z Čech, Moravy a Slezska, rozptýlené po celém Rakousku. Od samého počátku byl Hilfsverein iredentistickou organizací, která pracovala proti existenci Československa. Od roku 1920 se stále více dostávala do nacionálně socialistických proudů.

¹ Mírová smlouva s Rakouskem byla podepsána 10. září 1919 v Saint-Germain-en-Laye. Vstoupila v platnost 9. srpna 1920 a znamenala konec snah o připojení československého pohraničí k Rakousku.

² Na domácím území v pohraničí docházelo v té době k četným národnostním konfliktům, které nepřispívaly k uklidnění a soužití obou národností. Tato problematika však přesahuje rámec tohoto článku.

³ O činnosti tohoto „Pomocného spolku pro německé Čechy a sudetské země“ a sudetoněmecké emigrace vůbec vypracovala československá vojenská zpravodajská služba roku 1926 souhrnnou zprávu (MNO, hl. št., zprav. odd. čj. 4.230/1926, VHA, Č-VKPR, čj. 420 dův. 1926).

​

Strana 69 (STUDIE A ČLÁNKY)

Hilfsverein měl čtyři sekce: Deutschböhmen, Böhmerwald, Schlesien a Südmähren. Na sjezdu spolku v Linci ve dnech 19. až 20. listopadu 1921 byl udáván celkový počet členů 33 000 v 76 odbočkách, které sídlily na území Rakouska a Německa. Na sjezdu v Salzburku roku 1924 byl uveden počet 38 000 členů v 173 odbočkách. V roce 1918 prý žilo ve Vídni 180 000 Němců z českých zemí, z toho 10 000 bylo organizováno.

Spolek měl značné finanční zdroje. Před uzavřením mírové smlouvy dostával státní subvenci z položky rakouského státního rozpočtu *„Unterstützung der aus der Tschechoslowakei vertriebenen Flüchtlinge“*⁴, získával členské příspěvky a dostával dary z Československa od německých průmyslníků a velkostatkářů. Finančně se zajistil založením banky Sudetendeutsches Kreditinstitut ve Vídni roku 1924.

Svou protičeskoslovenskou propagandu a agitaci šířil spolek v ústředním časopisu „Zeitschrift des Hilfsvereines für Deutschböhmen und die Sudetenländer“, který vycházel měsíčně v nákladu 35 000 výtisků. Kromě tohoto časopisu vydával spolek různé propagační tiskoviny, brožury, letáky a pohlednice. Všechen tento tisk sloužil svým tendenčním líčením poměrů a událostí v Československu protistátním cílům spolku. V rámci spolku působil tzv. vědecký ústav, který pod záminkou vzdělávací práce agitoval mezi sudetskými Němci šířením lidových čítanek, zasíláním knih do vesnických knihoven a rozšiřováním propagačních tiskovin.

Hilfsverein vyvíjel také poradenskou činnost pro své členy a zvláště věnoval pozornost sudetským Němcům vracejícím se ze zajetí, které se snažil evidenčně podchytit. Jim určil leták „An unsere Heimkehrer“, v němž je líčena historie sudetoněmeckého odboje od převratu. Činnost spolku určovaly na určité období sjezdy, které se konaly 19.–20. listopadu 1921 v Linci a 10.–13. května 1924 v Salzburku. Konečným cílem hnutí bylo osvobození sudetských Němců „z cizího panství“.

Také na území Německa působila organizace, která podporovala snahy Hilfsvereinu für Deutschböhmen und die Sudetenländer. Byl to říšský svaz spolků s názvem „Sudetendeutscher Hilfsverein“. Vznikl 15. října 1922 na schůzi zástupců spolků v Berlíně a jeho úkolem bylo seznamovat říšské Němce s údajně bídným postavením Němců v Československu a s tím, jaký význam má jejich situace pro celý německý národ. Chtěl morálně podporovat sudetské Němce bojující o svou řeč, kulturu a sebeurčení. Chtěl jim pomoci odrazit „českou rozpínavost“. Předsedou svazu byl rada dvorního soudu v Berlíně dr. Caspari a zástupcem univerzitní profesor dr. Laun z Hamburku.

⁴ V názvu rozpočtové položky „Podpora uprchlíků vyhnaných z Československa“ je pozoruhodný neoprávněně použitý pojem „vyhnání“, protože v té době z Československa nikdo nebyl vyhnán.

​

Strana 70

Na počátku roku 1925 se sudetoněmecké hnutí, reprezentované Hilfsvereinem für Deutschböhmen und die Sudetenländer, reorganizovalo. Připojením četných dosud samostatných spolků, jejichž úkolem bylo buď organizování sudetských Němců žijících v zahraničí, nebo mravní a hmotná podpora „utištěných krajanů“ v Československu, byla vytvořena nová, silná, dobře rozvětvená organizace s názvem „Sudetendeutscher Heimatbund“, jejímž konečným cílem mělo být osamostatnění československého pohraničního území obývaného Němci. Na sjezdu ve Štýrském Hradci dne 9.–10. května 1925 byl tento slučovací proces dovršen.

Vznikla jednotná organizace sdružující zemské svazy, župy a místní skupiny. Nová organizace měla své ústředí ve Vídni. Kromě ústředí sídlily tu i pobočné spolky „Böhmerwaldgau“, „Deutschböhmen“, „Sudetenland“, „Südmährerbund“ a „Allgemeiner Zweigverein“, přičemž každý tento pobočný spolek se skládal z řady krajanských skupin. Mimo Vídeň sídlily skupiny v Dolních a Horních Rakousích, v Solnohradsku, ve Štýrsku, v Korutanech a v Tyrolsku. V Německu působily zemské svazy, které byly ustaveny v Bavorsku, Sasku, Durynsku, Slezsku, v Berlíně a v Porýní a měly rovněž řadu poboček.

Sudetoněmecký Heimatbund vyvíjel bohatou činnost. Mimo jiné organizoval schůze, na nichž se vzpomínalo obětí srážek s československým vojskem při německých protistátních demonstracích dne 4. března 1919.⁵ Řečníci na těchto schůzích, většinou němečtí poslanci československého Národního shromáždění,⁶ nepokrytě vyjadřovali své negativní stanovisko k československému státu, který prý je pro Němce žalářem, odmítali setrvat v tomto státě, i kdyby se Němcům dostalo plné rovnoprávnosti, vyslovovali se pro spojení všech Němců střední Evropy v jeden velký národní stát a prohlašovali o Československu, že zmizí s povrchu země tak rychle, jak povstalo.

Jejich ignorování existence československého státu a jeho hranic vedlo tak daleko, že např. odmítali, aby sudetští Němci byli v německy mluvících státech považováni a označováni za „zahraniční Němce“, protože prý jsou „pohraničními“ Němci vzhledem k tomu, že území jimi obývané je částí německé mateřské půdy v Evropě. Dokonce vytvořili pro toto území, v rozporu se staletým historickým vývojem na rozdíl od dosud užívaného Deutschböhmen, nové územní a kmenové pojmenování „Sudetenland“.

⁵ Při těchto demonstracích „za právo na sebeurčení“, k nimž došlo v řadě měst v pohraničí, bylo podle zprávy zemského vojenského velitelství v Praze po střetnutí demonstrantů s československým vojskem zabito 27 civilistů a mnoho dalších civilistů a vojáků zraněno. Jiné zprávy uvádějí vyšší počet.

⁶ Byli to poslanci Brunnar, Patzel, Knirsch, Pittinger, Jung, Hahnreich, Lodgman von Auen, Dr. Schollich a Ing. Kallina.

​

Strana 71

V měsíčníku „Sudetendeutsches Echo“, vycházejícím od 1. ledna 1925 v Berlíně, bylo v říjnu 1925 uveřejněno provolání k sudetským Němcům, v němž se vychází z fiktivní existence sudetoněmeckého státu, který je ve válečném stavu s Československem. Němci jsou vyzýváni k odporu proti československému státu. Češi, kteří přišli do pohraničí po roce 1918, jsou označováni za cizince a nepřátele, jimž je třeba všemožně ztrpčovat život, zvláště těm, kteří vlastní nemovitosti. Pod ochranou sudetoněmeckého státu jsou jen české menšiny z doby před rokem 1918. Této koncepci odpovídalo i stanovisko říšskoněmecké vlády, která považovala sudetské Němce za příslušníky samostatného, dočasně okupovaného území, nikoliv za československé občany.

Sudetoněmecký Heimatbund se zabýval protistátní činností i ve vojenské oblasti. Především odmítal všeobecnou brannou povinnost zavedenou v Československu, která prý nutí Němce, aby sloužili v armádě poskvrněné hanebným činem československého militarismu při krvavém potlačování německého odporu dne 4. března 1919.

Heimatbund navrhl pořídit soupis československých vojáků německé národnosti, žijících v zahraničí v Německu a tím vytvořit kádr sudetoněmecké armády. Aktivně organizoval tzv. sudetoněmeckou legii, resp. dobrovolnické prapory, které měly bojovat za samostatnost „Deutschböhmen“. Každý sudetský Němec, který sloužil v československé armádě, se měl důkladně seznámit s její organizací a poznat její nedostatky, aby pak využil těchto znalostí jako instruktor sudetoněmeckých dobrovolníků.

Pokusy o organizování vojenských útvarů proti Československu se datují již od počátku roku 1919. Tehdy vzniklo ve Vídni vojenské velitelství, které organizovalo aktivní důstojníky německé národnosti pocházející z českých zemí a slibovalo jim budoucí zaměstnání úředníků v „Deutschböhmen“. V téže době působilo sběrné středisko ve Vídni, které za pomoci bezpečnostních a vlastních orgánů zformovalo z německého mužstva pocházejícího z Čech, Moravy a Slezska několik praporů a vyslalo je na československou hranici. Vojáci však neprojevili mnoho ochoty pouštět se do dobrodružství a bojovat proti Československu, brzo se rozutekli a vrátili se do Vídni.

Vedle toho byl z dobrovolníků vytvořen tzv. německočeský prapor s devíti důstojníky a šesti sty muži s výzbrojí dvaceti kulometů a dvou děl, a tzv. německomoravský prapor o osmi stech mužích s dvaceti kulomety.⁷ I v Sasku byli verbováni sudetští Němci do dobrovolnických praporů a posíláni do Rakouska. Dobrovolníci byli získáváni i z řad Volkswehru či Bürgerwehru, tj. občanských ozbrojených sborů, které v době převratu měly zajišťovat ve městech pořádek a bezpečnost.

⁷ VHA, Č-MNO-pres. pol. 3/1919/kart. 6, č. 1.

​

Strana 72

Vraťme se však k Sudetoněmeckému Heimatbundu. Tento spolek připravoval také sabotážní a špionážní akce proti Československu. Organizováním těchto akcí a případného vojenského odporu byl pověřen člen předsednictva Heimatbundu a bývalý německý major Wilhelm Vogel z Vratislavi. Ve Slezsku získal podporu pro tuto činnost u turistických spolků Glatzer Gebirgsverein a Riesengebirgsverein. Byla také organizována zpravodajská služba a vyslýcháni zběhové a Němci vracející se z československé vojenské služby.

Je nepochybné, že Sudetoněmecký Heimatbund byl jedním z nástrojů činnosti sudetských Němců proti Československu. Pracoval v intencích Německa a Rakouska, s jejichž existencí sudetští Němci spojili svůj osud. Činnost Sudetoněmeckého Heimatbundu byla přípravou na válku, která měla likvidovat důsledky porážky ve světové válce. Politicky se projevovala v tom, že spolek organizoval československé občany německé národnosti v Německu a Rakousku a také v jiných státech s protistátními záměry. Ve svých řadách měl na čelných místech členy československého Národního shromáždění a vyznačoval se vlastnostmi odbojové vlády.

Hospodářsky si Heimatbund zajistil financování odboje založením úvěrní banky Sudetendeutsches Kreditinstitut. Vojensky rozvíjel činnost tím, že připravoval utvoření sudetoněmeckých oddílů v rámci německé a rakouské armády v podobě sudetoněmeckých praporů, propagoval nenávist k československé armádě, organizoval špionáž, připravoval výzvědné organizace pro mobilizaci a válku a využíval vojenského výcviku v československé armádě proti jejím zájmům.

Zprvu negativní vztah německých občanů k československému státu se během dvacátých let podstatně zlepšil. Ve volbách do Národního shromáždění v letech 1925 a 1929 odevzdalo přes 70 % německých voličů svůj hlas německým aktivistickým stranám, které byly ochotné spolupracovat s československou vládou. V roce 1926 a 1929 vyslaly tyto strany do vlády své zástupce. Slibný vývoj v česko-německých vztazích byl však zastaven a zmařen roku 1933 nástupem Hitlera a jeho nacionálně socialistické strany k moci.

Důsledky světové hospodářské krize na přelomu dvacátých a třicátých let, zvláště tíživé v pohraničí, vyvolaly nespokojenost s československou vládou a vytvořily příznivé podmínky pro pronikání nacistické ideologie z Německa. Ve volbách do Národního shromáždění roku 1935 získala nacistická Sudetoněmecká strana již velkou většinu německých hlasů. Oživily se separatistické tendence z poválečných let a za vydatné pomoci z nacistického Německa se začala rozvíjet iredentistická činnost proti československému státu. Znovu se objevily snahy organizovat vojenský odboj.

Jak zjistila československá vojenská zpravodajská služba,⁸ skončily v únoru 1936 porady tzv. sudetoněmecké vojenské komise, které se konaly ve spolupráci a se souhlasem vojensko-politického oddělení říšského vedení $NSDAP$^⁹ v Mnichově a říšského ministerstva války v Berlíně. Jejich výsledkem byly směrnice pro vytvoření organizace, označené jako „sudetoněmecká dobrovolnická armáda“ (SDFA, Sudetendeutsche Freiwilligenarmee).

Měla to být přísně utajená ilegální vojenská organizace, která by začlenila do akcí všechny sudetoněmecké muže schopné služby se zbraní, pokud byli ideologicky a osobně spolehliví a pohotoví. Měla být přímo podřízena říšskému ministerstvu války. Směrnice určovaly, že tato „armáda“ má být územně a takticky zorganizována do 15. dubna 1936 a technicky vyzbrojena do 15. srpna 1936. Již 1. května 1936 měla být zahájena vojenská a politická příprava podle říšskoněmeckého služebního předpisu a za vedení důstojníků německé branné moci.

⁸ MNO, čj. 6932 Taj. hl. št./2. odd. 1936 (VHA, f. ASÚ 20-24-6). Získaný dokument je nadepsán: Informationsbericht über das Ziel und Tätigkeitsgebiet der Sudetendeutschen Freiwilligenarmee atd.

⁹ Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei, nacistická strana v Německu.

​

Strana 74

Sudetoněmecká dobrovolnická armáda se měla stát vojensky a politicky vyspělým vojskem, které mělo bránit sudetoněmecké zájmy proti českému útisku a mělo vytvořit podmínky pro postavení sudetoněmeckého národního vojska. V případě válečného konfliktu mezi Německem a Československem měla sudetoněmecká dobrovolnická armáda mařit mobilizaci a nástup československé armády a spojit se s říšskoněmeckou armádou k společnému postupu.

Kdyby nedošlo k válečnému konfliktu mezi Německem a Československem, měla sudetoněmecká dobrovolnická armáda vyvolat převrat, okamžitě zlikvidovat československou státní moc v pohraničních oblastech a připojit toto území k Německu. V této akci měla spolupracovat s příslušníky a organizacemi ostatních menšinových národností v Československu, které měly obdobné protistátní tendence.

Sudetoněmecká dobrovolnická armáda, pověřená státním převratem v pohraničním území, měla postupovat podle podrobně vypracovaných směrnic. Měla zajistit státní úřady, zajmout všechny vyšší úředníky české národnosti a nahradit je spolehlivými a odborně způsobilými Němci. Měla se zmocnit všech služeben bezpečnostních orgánů, tyto orgány odzbrojit a v případě odporu zničit. Měla obsadit nebo zničit všechna zařízení československé branné moci, odzbrojit a zajmout české vojenské útvary nebo je v případě odporu zničit.

Měla zastavit provoz všech zařízení rozhlasových, poštovních, telegrafních a telefonních, všech drah a letišť, a zlomit případný odpor za všech okolností. Měla převzít elektrárny, energetická zařízení, závody klíčového a zbrojního průmyslu a v případě odporu je zničit. Měla zabavit a použít všechny dopravní prostředky. Měla zajmout všechny důležité funkcionáře veřejného a hospodářského života české národnosti. Při vstupu říšskoněmeckých oddílů do pohraničního území měla zavést dočasnou vojenskou diktaturu.

Nejen pro pohraničí, ale i pro vnitrozemí Čech, Moravy a Slezska měla sudetoněmecká dobrovolnická armáda určeny úkoly. Měla vyřadit nejdůležitější centra veřejné správy a usmrtit určitý počet státních, vojenských a hospodářských vedoucích činitelů české národnosti. Měla zlikvidovat všechna zařízení a všechny útvary bezpečnosti a branné moci, pokud nebyly složeny z německých, maďarských nebo karpatoruských útvarů. Měla zničit důležité dálkové komunikace a dopravní křižovatky a přerušit vnitrozemské a zahraniční spoje. Měla zničit nejdůležitější průmyslové objekty.

Rozhlasem a letáky mělo být mezi českým obyvatelstvem rozšířeno fingované vládní prohlášení, které mělo zmást veřejné mínění, zlomit odvahu Čechů a přislíbit jim autonomní český stát. Kdyby přesto došlo k ozbrojenému odporu Čechů, měla do země vstoupit říšskoněmecká vojska.

​

Strana 75

Sudetoněmecká armáda se měla členit na Sturmbanny (prapory) jako samostatné taktické jednotky. Sturmbann se dělil na tři Stürme (roty), každý Sturm na tři Trupps (čety) a každý Trupp na tři Scharen (družstva). Schar měla mít deset mužů, Trupp 33, Sturm 104 a Sturmbann 357 mužů. Kromě toho každému Sturmbannu měl být přidělen jeden technický Trupp a jedna Motorstaffel (motorizovaný oddíl).

Na celém území Čech, Moravy a Slezska mělo být postaveno 107 Sturmbannů, které byly začleněny do devíti brigád.¹⁰ Sudetoněmecká armáda měla mít celkem 39 000 mužů. Tento počet činil 6 % všech zbraněschopných sudetoněmeckých mužů. Útvary sudetoněmecké dobrovolnické armády měly být budovány v přísné utajenosti. Měly být organizovány jako neškodné civilní sportovní a turistické spolky a společenské kulturně politické organizace, což mělo umožnit, aby se mohl scházet větší počet příslušníků.

K oklamání československých úřadů měly být začleněny i ženy a lidé různého věku. Mělo se přísně dbát, aby nebyla patrná žádná souvislost mezi těmito zdánlivě neškodnými organizacemi a říšskoněmeckými úřady nebo orgány NSDAP. Do organizací také neměl být přijat nikdo, kdo u úřadů a ve veřejnosti byl znám jako radikální sudetoněmecký nacista a nepřítel státu.

Základní podmínkou přijetí do sudetoněmecké armády byl důkladný turnerský¹¹ a branně sportovní výcvik, úplné politické vyškolení a politická spolehlivost. Do armády měli být přijímáni muži ve věku od 18 do 39 let. Sudetští Němci, kteří sloužili v československé armádě, měli být vybíráni na velitelská místa. Každý velitel od Sturmführera¹² výše měl absolvovat aspoň desetitýdenní zvláštní vojenskotechnický kurs v Německu, vedený říšskoněmeckými důstojníky. Ostatní sudetoněmečtí dobrovolníci měli odejít do Německa na šestitýdenní vojenský výcvik. Kursy měly být přísně utajeny a pobyt mladých mužů v Německu měl být zdůvodňován nevinnými záminkami. Náklady kursů měla financovat NSDAP.

Příslušníci sudetoněmecké dobrovolnická armády se měli pečlivě připravovat na své úkoly. Měli se důkladně seznámit s terénem a místy budoucího bojiště. Měli zorganizovat zpravodajskou a pozorovací službu a často nenápadně cvičit pohotovost. Měli organizovat samostatnou protileteckou a protiplynovou ochranu sudetoněmeckého obyvatelstva.

¹⁰ Předpokládaná dislokace velitelství brigád: Brigáda č. I Český Krumlov (9 Sturmbannů v různých místech), č. II Cheb (16 Sturmbannů), č. III Chomutov (13 Sturmbannů), č. IV Ústí nad Labem (15 Sturmbannů), č. V Liberec (12 Sturmbannů), č. VI Krnov (17 Sturmbannů), č. VII Olomouc (9 Sturmbannů), č. VIII Brno (6 Sturmbannů v Brně), č. IX Znojmo (10 Sturmbannů). Každé brigádní velitelství mělo mít svou zahraniční centrálu: I Linec, Pasov, II Hof, III Saská Kamenice, IV Drážďany, V Zhořelec, VI Nisa, VIII Stockerau.

¹¹ Výcvik v německém tělovýchovném spolku Deutscher Turnverein.

¹² Velitel roty.

​

Strana 76

Program vybudování sudetoněmecké dobrovolnické armády, jak byl stanoven směrnicemi, nebyl v té době realizován. Byly však postupně uskutečňovány některé jeho prvky, a to zejména branný výcvik v civilních organizacích a později v branných kursech v Německu. V roce 1938 se koncepce sudetoněmecké dobrovolnické armády objevila v pozměněné podobě v Sudetoněmeckém dobrovolnickém sboru.

Vedle vojenských příprav se říšskoněmecké orgány s rostoucí intenzitou zabývaly přípravou sabotážních a teroristických akcí proti Československu a také šířením nacistické propagandy.¹³ V tomto směru měly řídící úlohu úřadovny říšské zpravodajské služba, rozmístěné rovnoměrně blízko československých hranic ve Vratislavi, Drážďanech, Norimberku, Linci a Vídni. Význam, který nacistická strana přikládala této činnosti, se projevil v létě roku 1938 reorganizací těchto úřadoven. Řízení akcí bylo převedeno do nově vytvořeného zvláštního odboru, který byl vyňat z pravomoci úřadovny a přímo podřízen ústředí zpravodajské služby (Abwehru) v Berlíně.

Zvláštní odbor úřadoven Abwehru se v té době soustředil na agitaci mezi sudetskými Němci pro chystanou protičeskoslovenskou vojenskou organizaci, na vojenský výcvik takto získaných Němců v kursech v Německu a na podloudné dopravování zbraní a propagačního materiálu do Československa. K tomuto účelu měl každý tento odbor úřadovny Abwehru k dispozici síť tzv. hlavních důvěrníků, kteří měli svá stanoviště na říšskoněmeckém území v úsecích¹⁴ podle československých hranic.

Vybaveni falešnými československými pasy, pohybovali se po československém pohraničí, navazovali styky se sudetskými Němci a vyhledávali vhodné prostory pro uskladnění zbraní a třaskavin. Zejména udržovali styk s tzv. náborovými agenty, kteří byli pověřeni vyhledávat v řadách tzv. dobrovolné ochranné služby FS,¹⁵ Sudetoněmecké strany a německých tělocvičných a jiných organizací dobrovolníky pro sabotážní a teroristickou činnost.

¹³ O tom je zachována zpráva československé vojenské zpravodajské služby, MNO, č. 12.546 Taj.-hl. št./2. odd. 1938 (VHA, f. ASÚ 20-29-51).

¹⁴ Byly zjištěny tyto úseky: Úsek od slezských hranic až po Labe s hlavním důvěrníkem v Žitavě, úsek od Labe po Georgendorf s hlavním důvěrníkem v Drážďanech a úsek od Georgendorfu k bavorským hranicím s hlavním důvěrníkem v Annabergu.

¹⁵ FS, Freiwilliger Schutzdienst, byl utvořen 14. května 1938 jako oficiální uniformovaný pořadatelský sbor Sudetoněmecké strany, vystupující při různých akcích strany v sevřených útvarech a organizovaný jako spolek, ve skutečnosti však byl bojovou skupinou strany.

​

Strana 77

Takto získaní Němci byli zavázáni slibem mlčení a obětování životů pro zájmy německého národa a vysíláni do výcvikových kursů v Německu. Absolventi kursů se stávali veliteli čtyř až desetičlenných skupin v obcích, přičemž ve větších obcích bylo vytvořeno skupin několik. Skupiny měly být základním článkem celkové vojenské organizace v pohraničním území. Jejich existence byla přísně utajována a ani členové skupiny se navzájem neznali.

Skupiny byly určeny k přepadávání československých vojenských hlídek střežících vojenské objekty, k přepadávání četnických stanic, velitelských stanovišť Stráže obrany státu¹⁶ a vedoucích úředníků důležitých státních úřadů. Měly vyvolávat všeobecný neklid vhazováním třaskavin do objektů kasáren a do pochodujících vojáků. Speciální skupiny měly provádět sabotáž na telefonním, telegrafním a elektrickém vedení.

Aby teroristické a sabotážní skupiny vojenské organizace byly zabezpečeny materiálem, organizovaly zvláštní odbory úřadoven Abwehru prostřednictvím důvěrnické sítě přepravu zbraní a střeliva ze zbrojních skladů na říšskoněmeckém území do skrýší na československém území. V létě roku 1938 se podařilo podloudníkům v tlumocích, rolníkům nebo podomním obchodníkům na selských vozech pod pytli s obím, senem, dřevem, bednami nebo koloniálním zbožím přepravit část výzbroje.

Také volné prostory na lokomotivách a ve služebních vozech říšskoněmeckých vlaků dojíždějících na československé území sloužily tomuto účelu. Byla zejména využívána společná nádraží a také lodní doprava na Labi. Vedle zbraní a munice byly dopravovány i třaskaviny ukrývané v masových, zeleninových a ovocných konzervách nebo v bednách s margarínem nebo jiným zbožím. Hlavní přeprava zbraní se měla uskutečnit až v okamžiku bezprostředně před vypuknutím vojenského konfliktu.

Vedle zbraní a munice byly na československé území dopravovány propagandistické tiskoviny, které měly být šířeny mezi českým a německým obyvatelstvem, zejména mezi vojáky menšinové národnosti.

Pro vojenský výcvik vybraných jednotlivců z řad sudetských Němců organizovaly úřadovny Abwehru dva druhy kursů. Byly to jednak týdenní kursy ve vojenských výcvikových táborech ve vnitrozemí Německa (tzv. Grenzwachkurse) a jednak nedělní střelecké kursy v pří-

¹⁶ SOS, Stráž obrany státu, jednotky zřízené vládním nařízením č. 270/36 Sb. z příslušníků četnictva, policejních strážních sborů, obecní stráže bezpečnosti a vojenských osob. Jejich úkolem bylo střežit státní hranice a nedotknutelnost státního území.

​

Strana 78

hodném terénu na německém území v těsné blízkosti československých hranic. Účastníci kursů přecházeli legálně nebo ilegálně hranice, shromažďovali se v určené veřejné místnosti v některé obci a byli odtud odváženi do výcvikového tábora, kde byli vystrojeni a vyzbrojeni. Pod vedením instruktorů, důstojníků a poddůstojníků říšskoněmecké armády byli cvičeni ve střelbě a v přepadávání stráží a objektů československého opevnění. Podobně účastníci nedělních kursů byli dirigováni do nějakého lomu, kde pod dohledem civilních osob cvičili střelbu pistolí.

Československá vojenská zpravodajská služba získala podrobné informace o jednom z táborů, který byl umístěn v Neuhammer ve Slezsku a byl určen pro výcvik sudetských Němců z oblasti tehdejšího Frývaldova.¹⁷ Kursy v tomto táboře řídila úřadovna Abwehru ve Vratislavi. Konaly se v týdenních turnusech od 24. července do 27. srpna 1938. Vybraní účastníci odjížděli v neděli ráno do Glucholaz ve Slezsku. Ti, kteří neměli pas, odjížděli již v sobotu do Vidnavy, v místním hostinci měli sraz a odtud byli odvedení přes hraniční lesík do Gross-Kunzendorfu k přenocování v hostinci „Zum Vergissmeinnicht“. V neděli ráno byli odvedeni do Glucholaz, kde byl sraz všech účastníků v hostinci „Germanenbad“. Odtud všichni odjeli do Vratislavi. Tam byli ubytováni v kasárnách na kraji města a vystrojeni a vyzbrojeni. V pondělí odjeli na autech do Neuhammer, kde byli ubytováni v barácích tábora.

Jednoho kursu se účastnilo průměrně padesát mužů. Velitel kursu, poručík branné moci zdůraznil v uvítacím proslovu, že kurs má sloužit osvobozovacím snahám sudetských Němců. Vojenský výcvik probíhal ve skupinách čtyř až šesti mužů za vedení poddůstojníků. Výcvik byl teoretický a praktický. Obsahoval pořadová cvičení s puškou, cvičnou i ostrou střelbu z pistole a pušky, bojový výcvik pro různé druhy přepadů, zejména malého opevnění, zacházení s třaskavinami, destrukce malého objektu a drátěných překážek pomocí granátů a vrh ručním granátem. Hlavní důraz byl kladen na přepad malých betonových opevnění. Přepadová skupina měla být složena ze dvou mužů se samopaly, dvou mužů se zadýmovacími přístroji, dvou mužů s lahvemi benzínu, dvou mužů s ručními granáty a dvou mužů s trhavinami a pytli s pískem.

Na konci kursu v pátek skládali účastníci přísahu Hitlerovi a slib, že položí životy za věc velkého Německa. Kromě stravování a ubytování dostali účastníci i žold, náhradu za ušlý výdělek a cestovné. V sobotu se vraceli přes Vratislav do Československa stejným způsobem, jakým před týdnem přišli. Účastníci byli zavázáni zachovat o celé věci mlčenlivost.

¹⁷ Dnes Jeseník.

​

Strana 79

Kromě týdenních kursů se konal každou neděli dopolední střelecký výcvik v lomu u Burkendorfu. Účastníci se ráno po přechodu hranic scházeli v Gross-Kunzendorfu. Přicházeli z celé oblasti československého pohraničí od Frýdlantu v Čechách až po Opavu.

Všechny vojenské přípravy mezi sudetoněmeckým obyvatelstvem se měly prakticky uplatnit v ozbrojeném střetu s československou státní mocí, k němuž se schylovalo v září 1938. Dne 12. září 1938 pronesl Hitler na říšském sjezdu NSDAP v Norimberku projev, v němž ostře napadl československý stát a dal tím podnět k aktivizaci sudetoněmeckého protistátního hnutí. V celém československém pohraničí v českých zemí vypukly nepokoje přecházející v povstání, jemuž československá vláda čelila vyhlášením stanného práva v řadě pohraničních okresů. Vyjednávání vlády s delegací Sudetoněmecké strany, které mělo pokračovat 13. září, se nekonalo.

Delegace Sudetoněmecké strany pověřená jednáním odjela z Prahy do Chebu a žádala odtud ústy K. H. Franka od ministerského předsedy Milana Hodži, aby vláda zrušila stanné právo, odvolala z pohraničí československé bezpečnostní orgány a stáhla vojáky do kasáren. Přitom ultimativně zdůraznila, že přeruší jednání s vládou, nebudou-li požadavky splněny do půlnoci 13. září. Po Hodžově odpovědi vyjadřující ochotu pokračovat v jednání, ale jen v Praze, sdělil Henlein telefonicky předsednictvu vlády čtvrt hodiny po půlnoci, že další jednání odmítá.

Dne 14. září uprchl do Německa a druhý den pronesl provolání v říšskoněmeckém rozhlasu, v němž uvedl, že „zakročování s obrněnými vozy, kulomety a tanky proti bezbrannému sudetoněmeckému obyvatelstvu ukázalo celému světu, že další soužití sudetských Němců a Čechů v jednom státě je nemožné. Po dvacetiletém krvavém panství Čechů nad naším nešťastným národem je to vrchol utlačování.“ Dále poukázal na „brutální touhu českého národa zničit sudetoněmecký lid“ a prohlásil: „Chceme žít jako svobodní Němci. Chceme zase mír a chléb ve své domovině. Chceme domů do německé říše.“¹⁸

 

Po tomto provolání z 15. září 1938 přistoupilo vedení Sudetoněmecké strany k organizování ozbrojených sborů proti československému státu. Dělo se tak na československém území a zejména za hranicemi na říšskoněmecké půdě. Zachovala se podrobná zpráva o vzniku takového sboru v oblasti Mariánských Lázní.¹⁹ Po rozpuštění organizace

¹⁸ Elaborát ministerstva vnitra o sudetoněmeckém Freikorpsu z 5. března 1946, VHA, čj. 2/II-3067-27/2-46-2.

¹⁹ Deník Dobrovolnického sboru „Heimatland“ VIII. krajského vedení Sudetoněmecké strany „Böhmerwald Nord“ v Mariánských Lázních, vedený od 12. září do 10. října 1938. (VHA, f. SFK).

​

Strana 80

Freiwilliger Schutzdienst a Sudetoněmecké strany dne 15. září 1938 a obsazení krajské úřadovny SdP²⁰ v Mariánských Lázních československou policií a četnictvem se vedení VIII. kraje SdP sešlo ilegálně dne 20. září k poradě, na níž krajský vedoucí Ludwig Frank vyhlásil založení dobrovolnického sboru Freikorps „Heimatland“ v oblasti kraje. Stal se jeho velitelem pod krycím názvem Fritz Urban.

Sbor se dělil na územní obvody, v nichž působily oddíly, zvané Freischaren. Tyto oddíly měly své názvy: „Kaiserwald“ pro Mariánské Lázně a Kynžvart, „Podhorn“ pro okres Teplá, „Goldbach“ pro okres Tachov, „Wolfsberg“ pro okresy Stříbro, Touškov, Stod a Dobřany, „Klunker“ pro okres Planá, „Klinger“ pro okres Přimda, „Glashütten“ pro okres Poběžovice, Hostouň a Horšovský Týn, „Schafberg“ pro okres Bezdružice, „Wurdahöhe“ pro okres Touškov, „Spitzberg“ pro okres Nýrsko, Kašperské Hory a Hartmanice. Velitelé oddílů byli politickými vedoucími příslušného území. Do Sboru měli vstoupit všichni funkcionáři Sudetoněmecké strany, celý Freiwilliger Schutzdienst, příslušníci frontových bojovníků ze světové války a další organizace.

Oddíly Sboru měly chránit obyvatelstvo před násilnostmi „komunistů a sociálních demokratů, českých hraničářů a ustupujících československých jednotek“. Měly zabezpečit hlavní silnice, mosty, dráhy a zneškodnit nálože rozmístěné československým vojskem na komunikacích. Měly chránit obce a veřejné budovy před požárem a škodami. Měly zabránit zavlečení rukojmí. Měly vést proti československým oddílům drobnou válku. Zadržet rukojmí měly jen v případě nutnosti jako protiopatření. Měly získávat a zabavovat zbraně. V obcích, z nichž Češi odešli, měly převzít správnu.

Není přesně známo, zda a jak se tyto oddíly aktivizovaly. Jisté ovšem je, že 22. září se sudetští Němci v Mariánských Lázních zmocnili bezpečnostní služby na ulicích, obsadili pošty a nádraží a v okrese odzbrojovali policii a četnictvo. Proti nim nastoupilo 23. září československé vojsko a zjednalo ve městě pořádek.

Po vyhlášení mobilizace československé armády mnozí sudetští Němci nevyhověli mobilizační výzvě a ukryli se do lesů Slavkovského lesa. Tam zřídili četné lesní tábory pod širým nebem. Kolem Mariánských Lázní to byly tábory Schwarzgraben, Glatzrang, Felsenlager, Zankfilz I, Amonsgrüner-Spitzberg-Lager, Teufelskamm, Schoberlager, Birkfilz, Königsteiner Lager, Wieselhau, Podhorn, Rainmühle, Rauschenbach, Dunkanlager, Wanderlager skupiny lesníků.

Tábory byly střeženy hlídkami. Spojení obstarávali mladí cyklisté

²⁰ Sudetendeutsche Partei.

​

Strana 81

a příkazy, které táborům vydával krajský vedoucí Sudetoněmecké strany, doručovaly osoby vydávající se za houbaře, cestáře, sekáče s kosou, sedláky s pluhem nebo kramáře. Obyvatelstvo okolních vesnic tajně zásobovalo tábory potravinami a nápoji. Z táborů byly podnikány malé sabotážní akce, jejich účelem bylo zneškodnit československé nálože na silnicích a mostech. Dne 28. září svolal krajský vedoucí SdP poradu velitelů táborů do hájovny Královský Kámen u Lázní Kynžvart a udělil jim instrukce.

Oddíly měly využít každé příležitosti k protistátním sabotážím a k akcím proti Čechům. Měly „v nouzi bojovat za vlast i pěstmi a primitivními zbraněmi“. V den, kdy by vypukla válka, měly oddíly vyrazit z lesních táborů do svých obcí, odzbrojit československé úřady a orgány, doplnit své řady dobrovolníky a zajistit obec. Do nejohroženějších částí kraje měly být vyslány oddíly, které by připravily silnice pro postup německých vojsk.

S velkou netrpělivostí očekávali v táborech zprávu o vstupu německých vojsk, jehož se v Mariánských Lázních dočkali v poledne 3. října. V posledním rozkazu velitelství dobrovolnického sboru „Heimatland“ z 10. října se prohlašuje sebevědomě, že „Čech je vyhnán z naší země, náš domov je svobodný a sjednocen s mateřskou zemí“.

Avšak daleko závažnější než dobrovolnické útvary na domácím území byl vznik vojensky organizovaného dobrovolnického sboru na říšskoněmeckém území s názvem Sudetendeutsches Freikorps „Konrad Henlein“. Rozkaz k jeho vytvoření dal 17. září předseda Sudetoněmecké strany Konrad Henlein. Bylo zřízeno velitelství Sboru v Bayreuthu, které 18. září vydalo organizační rozkaz č. 1²¹ a zároveň se obrátilo na „německé muže a ženy“ s formulačně pozoruhodnou a propagandisticky tendenční výzvou. Uvádí se v ní:

„Brutálními husitsko-bolševickými metodami se čeští držitelé moci pokoušejí nutit sudetoněmecké muže k boji proti vlastním pokrevním bratřím. Hnáni ozbrojenými českými bandami, překročily v posledních hodinách a dnech tisíce lidí nepřirozené hranice tohoto mocenského státu, aby bojovaly za svobodu svého odjakživa německého domova. Konrad Henlein vyhlásil zřízení Sudetoněmeckého dobrovolnického sboru. Tisíce sudetoněmeckých zbraněschopných mužů proudí do řad našeho dobrovolnického sboru s jediným přáním bojovat, a bude-li to nutné, zemřít za právo a svobodu a za krásnou a velkou budoucnost našeho sudetoněmeckého domova.

 

Náš boj za svobodu, výstroj, výzbroj a zaopatření našeho dobrovolnického sboru vyžaduje prostředky, které nemáme. Proto se dovoláváme vaší pomoci. Soukmenovci v Říši a mimo Říši, Němci v celém světě! Přispějte na boj za svobodu sudetoněmectví každý podle

²¹ Rozkazy velitelství Sudetoněmeckého dobrovolnického sboru. (VHA, f. SFK, rozkazy).

​

Strana 82

svých sil! I nejmenší peníz je vítaným příspěvkem k osvobození této nádherné praněmecké země a tří a půl miliónu německých soukmenovců ze jha nesvobody! Dary přijímají všechny banky a peněžní ústavy na říšském území.“²²

Jak je z výzvy i z organizačního rozkazu zřejmé, byl Sudetoněmecký dobrovolnický sbor určen k tomu, aby do jeho řad vstupovali sudetští Němci, kteří uprchli do Německa údajně „před pronásledováním českými držiteli moci“. Měli „bojovat za svobodu své domoviny“ proti československému státu. Vstup do sboru byl dobrovolný. Zásadně byli přijímáni muži do padesáti let věku. Pokud byli důstojníky nebo poddůstojníky, nebyla věková hranice stanovena. Dobrovolníci starší padesáti let mohli být do Sboru zařazeni k pomocným službám beze zbraně. Každý dobrovolník musel být doporučen dvěma ručiteli a podmínkou jeho přijetí bylo členství v Sudetoněmecké straně.

Přijímání dobrovolníků, jejich rozdělování, vystrojování, zaopatřování a ubytování měly na starosti orgány SA, tj. úderných oddílů (Sturmabteilungen) nacistické strany NSDAP, rozmístěné v říšskoněmecké pohraniční oblasti. V obvodu každého praporu SA bylo zřízeno sběrné středisko, kam se hlásili sudetští Němci od místních služeben SA nebo z uprchlických táborů. Podle pokynu nejvyššího velení SA měly tyto služebny přímo povinnost získávat sudetské Němce pro službu ve Sboru. Početní stav celého dobrovolnického sboru, který byl stanoven na 40 000 mužů, byl již 20. září naplněn.

Příliv dobrovolníků z uprchlických táborů a z řad sudetských Němců usedlých v Německu i Rakousku pokračoval a dosáhl počtu 80 000 mužů. Proto v následujících dnech bylo zařazeno a vyzbrojeno dalších 2 000 mužů. Vedle sudetských Němců se do Sboru hlásili i jiní dobrovolníci. Například z řad německých studentů přicházeli nadšenci, kteří účast v boji sudetoněmeckých soukmenovců považovali za svou povinnost. Nepřetržitý proud uprchlíků do uprchlických táborů nepolevoval.

Proto vedle začlenění do Sboru měli být kvalifikovaní dělníci zařazováni do průmyslu a další na práce ve stavebnictví a na silnicích. Mládež byla umisťována na práce v zemědělství. Ženy a děti nezpůsobilé práce měly být odvezeny organizací $NSV$^²³ do vnitrozemí a tam umístěny v různých domovech, přičemž záměrně měli zůstat spolu lidé z téhož bydliště, aby tak mohlo docházet k Selbstüberprüfung, tj. aby si sami navzájem zjišťovali svou politickou spolehlivost.

Spokojenost s úspěšným rychlým postavením Sboru vyjádřil jeho

²² Průběžná zpráva z 19. září 1938. (VHA, f. SFK).

²³ NSV, Nationalsozialistische Volkswohlfahrt, přidružený svaz německé nacistické strany NSDAP, určený pro sociální péči.

​

Strana 83

velitel Konrad Henlein dne 20. září rozkazem č. 8:

„Děkuji všem kamarádům, kteří uposlechli mé výzvy ke vstupu do Sudetoněmeckého dobrovolnického sboru a tím bez váhání nasadili svůj život k boji za osvobození našeho sudetoněmeckého domova. Děkuji dále všem mužům, kteří spolupracovali při rychlém postavení této bojové jednotky. Po staleti jsme my, pohraniční Němci, stáli na přední hlídce jako stráž na východě za větší domov. Dnes jsme šťastni a hrdi na to, že jsme osudem povoláni v rozhodující hodině a na přední frontě bojovat za německé vítězství v německém prostoru. Vaše rozhodnost, vaše bojová pohotovost, vaše připravenost dát krev a život vás učiní nesmrtelnými v osvobozeném domově a v celém německém národě. Buďte ujištěni, že se postarám, aby vaše zásluhy byly přiměřeně oceněny.“

Sídlem velitelství Sudetoněmeckého dobrovolnického sboru byl zámek Donndorf v Bayreuthu v Bavorsku. V čele velitelství byl jako Freikorpsführer Konrad Henlein. Jeho zástupci byli Karl Hermann Frank a dr. Hans Blaschek. Náčelníkem štábu byl Anton Pfrogner, vedle něhož působili Franz Blätterbauer, hrabě Zedtwitz, dr. Alois Fischer a jedna další osoba.

Ve spojovacím štábu působil jeden styčný důstojník branné moci, šest styčných důstojníků SA, pět pověřenců pro styk s $NSKK$^²⁴ a pět styčných důstojníků SS.²⁵ Zpravodajské oddělení mělo osm osob. Pro služby správní a pomocné byly přiděleny další čtyřicet tři osoby. Stráž měla čtyřicet dvě osoby.

Podle organizace, vyhlášené prvním rozkazem velitelství z 18. září, se Sbor dělil na čtyři skupiny, rozmístěné v prostoru podél československých hranic od Slezska přes Sasko a Bavorsko až do Rakouska. V hraničním úseku Slezska to byla skupina I. Slezsko (Gruppe I. Schlesien), jejíž velitelství s velitelem dr. Fritzem Köllnerem, sudetským Němcem z Chebu, sídlilo ve Vratislavi.

V úseku Saska od Frýdlantského výběžku až po výběžek Ašský byla vytvořena skupina II. Sasko (Gruppe II. Sachsen) s velitelem, československým poslancem Franzem Mayem a sídlem velitelství v Drážďanech. Československo-bavorská hranice s přilehlým bavorským územím až po bývalé německo-rakouské hranice patřila do působnosti skupiny III. Bavorská východní marka (Gruppe III. Bayerische Ostmark), jejíž velitel Willi Brandner sídlil s velitelstvím v Bayreuthu.

Skupina IV. Alpské země včetně Dunaje (Gruppe IV. Alpenland einschl.

²⁴ NSKK, Nationalsozialistisches Kraftfahrkorps, nacionálně socialistický motoristický sbor, přidružený k nacistické straně NSDAP.

²⁵ SS, Schutzstaffeln, branný svaz nacistické strany NSDAP, jehož úkolem bylo zabezpečit nacionálně socialistický režim a ochránit stát uvnitř v běžné součinnosti s říšskou policií.

​

Strana 84

Donau) v hraničním úseku rakouském měla v čele Fritze Bürgera a velitelství ve Vídni.

Základním článkem Sboru byly roty, které byly rozmístěny na říšskoněmeckém území ve vzdálenosti pěti až osmi kilometrů od československých hranic. Vzhledem k bojové taktice Sboru byla rota nejdůležitější bojovou jednotkou, organizovanou tak, aby byla schopna samostatných bojových akcí. Proto byla plně technicky a zdravotně vybavena. Rota měla tři až pět čet po třech až pěti družstvech, z nichž každé mělo asi patnáct mužů. Prostorem, v němž měla rota působit, byl hraniční úsek přilehlého československého politického okresu. Záměrně byla příslušná rota složena a doplňována ze sudetských Němců uprchlých z tohoto okresu. Mělá tím být zvýšena bojová způsobilost roty, protože tito lidé byli dokonale obeznámeni s místními poměry na hranici, vyznali se v krajině a znali se s obyvatelstvem.

Navíc se předpokládalo, že budou odhodlaněji bojovat s vědomím, že bojují za svůj nejužší domov. Podobně byly vytvářeny i roty ze sudetských Němců přicházejících z okresů, které nehraničily s říšskoněmeckým územím. Roty umístěné v obvodu jednoho praporu SA byly organizovány do praporů jako jednotky v rámci skupin. Prapor měl zpravidla čtyři až šest rot. Stanoviště nižších velitelství se měnila postupným přesunem jednotek.

Dne 21. září byl ve IV. skupině vytvořen velitelský mezistupeň rozdělením skupiny na dva úseky s veliteli ve Vídni a v Linci. Podobně se tak stalo 24. září v I. a II. skupině, kde v každé z nich vznikly tři úseky. Vytvoření úsekových velitelství mělo urychlit sdělování rozkazů a zpráv.

Součástí Sudetoněmeckého dobrovolnického sboru byl také Sudetoněmecký letecký sbor (Sudetendeutsches Fliegerkorps), který vznikl 19. září v Lönnewitz u Falkenbergu/Elster rozkazem č. 4. Měl dvacet čtyři žáky v pilotní škole. Jejich počet později stoupl na dvacet osm letců a třináct mužů pozemní služby. Dva piloti s jedním letadlem byli trvale odveleni do Drážďan. Velitelem leteckého sboru byl Hans Sedlacek z Prahy-Libně. Celkem tedy měl sbor čtyřicet čtyři muže. Do 27. září podnikli letci 695 kurýrních letů.

V rámci II. skupiny (saské) působil sudetoněmecký vodní oddíl (Wasserfahrabteilung), umístěný v Bad Schandau-Postelwitz na Labi.

Budování Sboru bylo zcela v rukou velení oddílů SA. Na velitelských místech v družstvech, četách, rotách a praporech působili příslušníci SA, kteří byli postupně nahrazováni sudetskými Němci. Avšak i potom zůstali někteří jako poradci velitelství Sboru. Kromě toho byl do štábu každé skupiny dosazen důstojník branné moci jako vojenský poradce. Velitelská místa v rotách a vyšších jednotkách měla být zásadně obsazena důstojníky s válečnými zkušenostmi. Teprve potom přicházeli

​

Strana 85

v úvahu válečně zkušení poddůstojníci a po nich vedoucí organizace FS Sudetoněmecké strany a cvičitelé německého tělovýchovného spolku Deutscher Turnverein.

Zásobování a ubytování příslušníků Sboru rovněž zabezpečovalo velení SA ve spolupráci s politickými orgány nacistické strany a s orgány NSV. Stejně tak poskytovalo výstroj a výzbroj. Stejnokroj příslušníků Sboru se skládal z černé ploché čepice s bílým štítkem a hákovým křížem z bílého kovu na stuze s černo-červeno-černou kokardou. Dále z černého kabátu, resp. blůzy střihu SA, z černých kalhot a holínek a z šedé nebo hnědé košile s černou vázankou. Stejnokroj byl doplněn černým opaskem se závěsníkem a pouzdrem na pistoli, resp. sumkou. Před horším počasím chránila šedá větrovka. Na levé paži se nosila páska s hákovým křížem, ale jen mimo bojové akce.

K výstroji mužů patřil chlebník nebo torna, pokrývka nebo celta, jídelní miska a příbor. Kromě toho měly roty mít rýče a také dostatečný počet motyk. Výzbrojí byly karabiny, strojní pistole, kulomety a ruční granáty, případně jakékoliv pistole.

Protože mužstvo Sboru nemohlo být hned jednotně vystrojeno, měli být aspoň velitelé opatřeni vojenským stejnokrojem s řádně vyznačenou hodností. Ve Sboru platily hodnosti Scharführer (velitel družstva), Zugführer (velitel čety), Kompagnieführer (velitel roty), Bataillonsführer (velitel praporu), Führer der Gruppe (velitel skupiny), Stabsführer der Gruppe (náčelník štábu skupiny), Stabsführer des Bataillons (náčelník štábu praporu), Stabchef des Kommandos (náčelník štábu velitelství Sboru), Stellvertreter des Führers (zástupce velitele Sboru), Führer (velitel Sboru).

Pro výcvik příslušníků Sboru byly použity předpisy platné pro útvary SA. Výcvik se však omezoval na nejjednodušší úkony, týkající se hlavně používání zbraní a chování v boji. Striktně ovšem bylo vyžadováno vojenské vystupování. Každý příslušník Sboru, dříve než byl vyslán do bojové akce, musel složit slib věrnosti, který zněl:

„Přísahám při Bohu Všemohoucím, že se jako bojovník Dobrovolnického sboru vědomý si svých povinností cítím zavázán svému nejvyššímu vůdci Adolfu Hitlerovi v nezlomné věrnosti až k smrti. Přísahám, že budu vždy statečným a věrným bojovníkem Dobrovolnického sboru, že budu poslušen svých nadřízených a splním všechny povinnosti beze zbytku.“

 

Bezprostředně po vzniku Sboru nařídilo velitelství v Bayreuthu již 18. září zvláštním rozkazem, aby sudetoněmecké jednotky zahájily útočné akce proti československým bezpečnostním orgánům. Malé úderné oddíly měly pronikat na československé území a přepadávat československé pohraniční hlídky, posádky, celnice a četnické stanice a neustálým opakováním těchto akcí narušovat hranici. Úderné oddíly měly

​

Strana 86

vpádem vyvolat zmatek, založit požár, zmocnit se rukojmí a rychle ustoupit. Bylo výslovně zdůrazňováno, že všechny akce mají charakter znepokojující taktiky a nikoliv dobývání prostoru, a že tedy oddíly musí ihned ustoupit, jakmile narazí na přesilu československých orgánů.

Větší akce měly být podniknuty v noci z 19. na 20. září, k čemuž byly úderné oddíly rozkazem č. 3 uvedeny do výchozích pozic již odpoledne. Akce měly při příležitosti návštěvy britského ministerského předsedy Chamberlaina u Hitlera v Godesbergu 21. září prokázat, že se československým státním orgánům jen zdánlivě podařilo po povstání v pohraničním území obnovit klid. Proti očekávání nebylo dosaženo stanoveného rozsahu akcí, konstatuje se v rozkazu č. 6. Někteří velitelé z obavy před následky akce zastavili nebo je vůbec nekonali. Bojovou odhodlanost mnohých příslušníků Sboru zejména oslabovaly obavy z odvety československých vojáků z pevností proti německému obyvatelstvu.

Proto bylo znovu nařízeno, že odpoledne 20. září a v noci až do rána 21. září musí být v obvodu každé skupiny uskutečněno nejméně deset akcí, přičemž velitel skupiny byl povinen hlásit velitelství Sboru v Bayreuthu, jaké akce se podniknou. Měly je provést patnáctičlenné úderné oddíly. Stejně se mělo postupovat i v další noci. Výsledek akcí, s jejichž rozsahem velitelství Sboru stále nebylo spokojeno, byl příslušníkům Sboru sdělen 25. září rozkazem č. 22. Podle této bilance bylo do 24. září podniknuto asi 300 akcí, při nichž bylo získáno 1449 zajatců a ukořistěno přes 200 pušek, 17 kulometů, 61 pistolí, 460 ručních granátů, přes 30 000 nábojů, dvě lokomotivy a několik nákladních vagónů s výstrojí.

Vyhlášení všeobecné mobilizace československé armády dne 23. září velice rozhořčilo velení Sudetoněmeckého dobrovolnického sboru. V rozkazu č. 16, vydaném k této události, se uvádí, že „pan Beneš podlým způsobem porušil dohodu a nařídil okamžitou mobilizaci. Lze očekávat, že tisíce našich soukmenovců v domovině přijdou přes hranice jako zvěř štvaná českými hordami, aby se zachránily v Říši. Protože není vyloučeno, že přechodu hranic bude násilně zabráněno, musí všechny jednotky Sudetoněmeckého dobrovolnického sboru zaujmout na hraničních přechodech postavení rozmístěním hlídek ve vzájemném dotyku a chránit přechod našich uprchlíků.“

V souvislosti s nástupem československých ozbrojených sil do obranného postavení byly některé části československého státního území, vysunuté před linii opevnění, československými orgány vyklizeny. Týkalo se to zejména výběžků Javornického a Ašského a později i výběžku Frýdlantského a Šluknovského. Již 22. září nařídil Hitler podle rozkazu č. 11, aby Sudetoněmecký dobrovolnický sbor vstoupil do takto vyklizených obcí a převzal tam bezpečnostní službu.

​

Strana 87

S velkou slávou se tak stalo 26. září v Aši, kde se osobně angažoval sám vůdce Sudetoněmecké strany a velitel Sudetoněmeckého dobrovolnického sboru Konrad Henlein. V čele elitního oddílu Sboru projel městem, oslavován obyvatelstvem, a na zajišťovací linii u Hazlova vydal provolání:

„Moji Ašané! Češi plánovali útok na svobodu, které jste dosáhli svou statečností. Dnes jsem zanechal nejlepší útvar svého Sudetoněmeckého dobrovolnického sboru s těžkými zbraněmi tam, kde po celé dny dobrovolníci z Aše spolu s jedním oddílem Sudetoněmeckého dobrovolnického sboru konají tvrdou a obětavou službu. Žádný český voják již nikdy nevstoupí do našeho svobodného domova! Děkuji mužům z města Aše a okolí, kteří byli připraveni nasat život a krev za udržení dobyté domoviny.“²⁶

Dne 29. září byl celý Sudetoněmecký dobrovolnický sbor tajným rozkazem č. 5 reorganizován. Místo dosavadních čtyř skupin bylo vytvořeno šest, a to tak, že v oblastech přiléhajících k československým hranicím na jižní Moravě a v jižních Čechách a stejně tak ve Slezsku a východních Čechách byly vytvořeny místo jedné skupiny dvě. Zřejmě tím měly být posíleny úseky na strategickém směru chystaného útoku říšskoněmecké armády proti Československu.

Dosavadní IV. skupina, která zaujímala celý úsek československo-rakouských hranic (úsek Ostmark) a byla 21. září rozdělena na dvě podskupiny, byla přetvořena na novou skupinu I Dolní Dunaj (Niederdonau) s velitelstvím ve Vídni, a skupinu II Horní Dunaj (Oberdonau) se sídlem v Linci, přičemž její území bylo rozšířeno na úkor skupiny III Bavorsko připojením praporu ve Zwieselu. Skupina III v Bayreuthu zůstala zachována s výjimkou převodu jejího praporu ve Zwieselu do II skupiny. Dosavadní II skupina Sasko, rozdělená na úseky A, B a C a sahající od Frýdlantského výběžku až po výběžek Ašský, změnila označení na skupinu IV. Dosavadní I skupina Slezsko, rozdělená na tři úseky, byla přeorganizována na novou skupinu V Dolní Slezsko s velitelstvím v Hirschbergu a na skupinu VI Horní Slezsko se sídlem ve Vratislavi.

Sudetoněmecký dobrovolnický sbor se již 26. září podle rozkazu č. 26 připravoval ke vstupu na československé státní území. V rotách byly sestavovány seznamy mužů, kteří znali pohraničí a vnitrozemí a byli schopni dělat průvodce. Sbor měl po vstupu převzít policejní službu, a proto byli vyhledáváni vhodní muži, kteří se měli stát policejními veliteli ve městech a větších obcích. Není bez zajímavosti, s jakou jistotou počítali vedoucí činitelé sudetských Němců ještě před podepsáním Mnichovské dohody s odstoupením československého pohra-

²⁶ Ascher Zeitung, 26. září 1938.

​

Strana 88

ničního území. Svědčí o tom přísně důvěrná zpráva, která vyšla z Bayreuthu 27. září.²⁷ Podle ní měl Konrad Henlein „z nejvyššího rozkazu“ vydat pravděpodobně 1. října prohlášení:

„Dnešním dnem zahajuje vedení Sudetoněmecké strany a všechny její složky opět svou činnost v domovině, kterou Říše vzala do ochrany. Sídlem vedení je Ústí nad Labem. Všichni spolupracovníci se neprodleně hlásí v Ústí nad Labem. Všichni političtí vedoucí ihned obnoví svou činnost v obcích, v nichž působili před připojením území.“

K vydání tohoto prohlášení nedošlo.

Podpis Mnichovské dohody dne 30. září 1938 zaktivizoval přípravy Sudetoněmeckého dobrovolnického sboru ke vstupu do Československa. „Vůdce zvítězil“, říká se v rozkazu č. 30 z 30. září. „Naše německá domovina bude v několika dnech zcela svobodná. Sudetoněmecký dobrovolnický sbor může být pyšný na to, že k tomuto osvobození podstatně přispěl. Sudetoněmecký dobrovolnický sbor má teď čestný úkol vstoupit bok po boku s brannou mocí třetí říše do osvobozených oblastí.“

Dne 30. září večer byla rozkazem č. 31 zastavena bojová činnost Sboru a 1. října byl vydán rozkaz č. 33 ke vstupu do československého pohraničí. V době od 1. do 10. října 1938 obsazovala německá armáda pohraniční území a s ní přicházely i oddíly Sudetoněmeckého dobrovolnického sboru, ne všude stejně přátelsky vítány. Dne 2. října jmenoval Hitler Konrada Henleina říšským komisařem pro sudetoněmecké území. Dne 10. října rozpustil Sudetoněmecký dobrovolnický sbor.

Při skončení bojových akcí 1. října vykazoval Sudetoněmecký dobrovolnický sbor tento početní stav: I. skupina měla 32 roty v šesti praporech a spolu s průchodním táborem ve Vídni 5 365 mužů. II. skupina s 20 rotami v pěti praporech měla 4 748 mužů. III. skupina s 28 rotami v pěti praporech měla spolu s nezařazenými osobami celkem 8 406 mužů. IV. skupina, nejsilnější, saská, měla 11 264 muže ve 14 praporech. V. skupina měla ve třech praporech, resp. 12 rotách 1 916 mužů. VI. skupina měla osm praporů, resp. 32 roty s 5 174 muži. Celý sbor měl 39 327 mužů.

Čtenář, ovlivněný současným oficiálním názorem, zužujícím sudetoněmeckou otázku téměř jen na události let 1945–1946, se může ptát, proč se dnes zabýváme touto problematikou a proč připomínáme protistátní činnost sudetských Němců v meziválečném období. Může se zároveň zajímat, jaký byl podíl české strany na připomínaných událos-

²⁷ Hlášení z Bayreuthu 27. září 1938 ve 13 hod. (VHA, f. SFK).

​

Strana 89

tech. Na to je třeba hned odpovědět, že nejen německý nacionalismus, ale i nacionalismus český sehrál svou roli a přispěl svým způsobem k vývoji, který dospěl k neblahé Mnichovské dohodě.

Současně je třeba konstatovat, že ne všichni sudetští Němci podlehli nacionalismu a nacistické ideologii. Je třeba vzpomenout tzv. podnikového teroru, kterým byli mnozí němečtí dělníci a zaměstnanci v třicátých letech donucováni ke vstupu do Sudetoněmecké strany, nebo nátlakových metod, kterými byli němečtí voliči ovlivňováni při volbách. Dobře je známa loajalita, byť i jen malé části německého obyvatelstva, která byla připravena v branné organizaci „Republikanische Wehr“ účastnit se obrany československého státu. Tyto otázky však daleko přesahují možnosti tohoto článku a zůstávají vyhrazeny samostatným zpracováním.

Ze skutečností uvedených v článku však nepochybně vyplývá jeden závěr. Již od roku 1918 a zvláště pak v třicátých letech sledovali nacionální političtí představitelé německého obyvatelstva v Československu cíl vytvořit v rámci tzv. sudetoněmeckého sjednocovacího hnutí samostatnou, ucelenou německou národnostní skupinu „sudetských Němců“ na vlastním území, nezávislém na československém státu. Byly rýsovány hranice tam, kde v dějinách nikdy nebyly, a byl záměrně vytvořen pojem „sudetoněmeckého území“.

Byla popírána souvislost tohoto území s českými zeměmi, což se promítlo i do znění Mnichovské dohody, v níž se odstupuje nikoliv československé, ale „sudetoněmecké území“. Byla zcela ignorována skutečnost, že pohraniční území bylo po celá staletí nejen nedílnou součástí českých zemí, ale přímo českou, moravskou či slezskou zemí v pravém slova smyslu. Bylo udivující, že potomci někdejších německých osídlenců si nyní přisvojovali toto území jako svou „prastarou německou vlast“. Nebrali ohled na to, že tu s nimi žije místy velmi silně zastoupené české obyvatelstvo.

V propagandě roku 1938 bylo dokonce znovu oživeno pojetí „pohraničí“ jako pohraničního území říšskoněmeckého, které je dočasně okupováno československým státem. Aby nacističtí sudetští Němci dosáhli svého cíle, neváhali ani organizovat ozbrojené síly a použít je proti československému státu.

Článek v žádném případě nesleduje cíl obhajovat odsun sudetských Němců. Chce pouze zpochybnit dnešní zjednodušené, jednostranné posuzování sudetoněmecké otázky a připomenout, že vznik myšlenky vysídlení nebyl bezdůvodný.

​

Strana 90 (Summary)

Military forms of subversive activities of Sudeten Germans in Czechoslovakia before the Munich Conference

Rudolf Sander

After the birth of Czechoslovakia in 1918, when the attempts of Sudeten Germans to tear off the border regions of Czech lands and to unite them with post-war Austria miscarried, the Sudeten German emigration in Austria and in Germany organized in their unions intense anticzechoslovak irredentist activities, including the training of armed Sudeten German units. After a period of relatively good Czech-German relations in the late twenties the Nazi ideology of the thirties again revived the separatist tendencies of Sudeten Germans. As soon as in 1936 there was prepared a project of an illegal Sudeten German Volunteer Army, which ought to start military actions against Czechoslovakia in a suitable moment. Later, there were Sudeten German volunteers given military training in Nazi Reich and prepared for sabotage and terrorism.

In the critical days of September 1938, when there was a possibility of armed conflict between Czechoslovakia and Nazi Germany, the Sudeten German insurgents organized armed corps. For example at Marienbad, there was a Freikorps „Heimatland“, in the Slavkov Forest the deserters from Czechoslovak Army formed a camp, serving as basis for small sabotage acts. Much more dangerous was the forming of Sudetendeutsches Freikorps „Konrad Henlein“ comprising 40 000 armed men, mainly the refugee Sudeten Germans, which was based along the Czechoslovak frontiers on the territory of the Reich, from where the aggressive actions directed against Czechoslovak police and military installations were organised.